Umělci - Galerie Crears

Oldřich Tichý

Úžas nad prostotou bytí

Malířská tvorba Oldřicha Tichého zaznamenala v průběhu své již téměř čtyřicet let trvající geneze řadu žánrových i formálních změn. Z důvodu úctyhodné šíře malířova portfolia je koncepce výstavy soustředěna především na práce, jež dokumentují autorovo tzv. abstraktně-geometrické období. Kurátorským záměrem je zde pak snaha poskytnout komplexnější pohled na autorovu pozdější tvorbu, kterou lze patrně považovat za jeho doposud umělecky nejvyzrálejší. Vystavená plátna tak svědčí nejen o malířově vývoji uměleckém, ale do značné míry jsou také odrazem jeho růstu osobnostního. Můžeme je také vnímat jako šifrovanou zprávu z cest, které mohou vést k odpovědím na gauguinovskou existenciální otázku „odkud přicházíme, kdo jsme a kam jdeme“, kterou se Tichý zabývá prostřednictvím účastného pozorování fascinujícího řádu přírody.

Pane, je čas: jas léta spálil sad.

(Rainer Maria Rilke – Podzimní den)

Rilkeho verš zde popisuje pokročilé léto, které však již není létem ostrého spalujícího slunce, létem prvních senosečí nebo létem růstu plodů. Vlahost vůně vzduchu, které si povšimneme jako první předzvěsti pozvolna nadcházejícího podzimu, vzbuzuje neurčitou tesknost po tom, co tu sice stále ještě je, o čem však víme, že brzy nevyhnutelně pomine. Jen stěží se ubráníme dojmu, že estetika olejů Oldřicha Tichého a jejich nálada má svůj předobraz právě v tomto ročním období evokujícím otázky pomíjivosti, zároveň je však příslibem naděje nového růstu, který po ní vždy přichází.

Autorovy vystavené práce lze označit jako abstraktně-realistické. Tento zdánlivý alogismus se při pozornějším pohledu rozpouští, prostupuje hranicemi obou zmíněných způsobů vyjadřování a ukazuje se jako jeden z možných úhlů pohledu. Náměty prací jsou pevně ukotveny ve zdejším hmatatelném světě, i když nezřídka zdánlivě působí jen jako prostorově vyvážené uspořádání tvarů a objemů. Tichého kompozice se povětšinou omezují na minimální vizuální prostředky jak tvarové, tak i barevné.

Svou pozornost malíř zaměřuje především na jediný ústřední námět, který v obraze zaujímá výlučné postavení nebo tento motiv zmenšuje a zmnožuje, čímž vyplňuje podstatnou část kompozice. Tímto opakováním dochází k vytváření určitých sítí, rastrů, které přes svou pevně danou logiku a řád přece jen ponechávají místo pro asymetrické odchylky a drobné nedokonalosti odpozorované v přírodě. Nápadná je vizuální podobnost autorem užívaných vyjadřovacích prostředků s organickými tvary, univerzálními symboly a znaky. Skrze tuto příbuznost dochází na plátnech k propojení světa myšlenkového se světem materiálním, k čemuž v jeho práci dochází zcela intuitivně. Při pohledu na Tichého plátna pak získáváme pocit, že skrze tuto koexistenci můžeme nahlédnout něco skutečně autentického a původního.

Umělec – filosof

Zdá se, že bezprostřední a prakticky neustálý kontakt s přírodou působí na Tichého velmi silnými dojmy a neodbytně v něm vzbuzuje základní otázky lidské existence. Způsob, jakým umělec hovoří o své práci, svědčí o jeho hluboké přemýšlivosti a mimořádně vyvinutém citu pro rozpoznání subtilních odstínů naší skutečnosti. Čas se pro Tichého stává pojmem víceméně relativním, jelikož rytmus žití „ve zdejších lesích“ je podřízen zcela jiným zákonům. Současně činí autora mnohem vnímavějším k rozpoznání toho, co sám považuje za podstatné. Svými obrazy Tichý podvědomě reaguje na základní axiom filosofie a také na jeho jednu z možných definic, kterou je prostý, přitom však nekonečný úžas.

(…) „moje malování je jen úžas nad stvořením světa. (…) Já vlastně ani nic netvořím. Vše již bylo dávno stvořeno a je to tak dokonalé, že mi nezbývá, než být v němém úžasu. (…) skládám dohromady to, co jsem schopen uslyšet, očichat, uvidět, ucítit, ochutnat. Jen se snažím vnímat svět a možná trochu upozorňovat ostatní, že něco přehlédli, neucítili, neuslyšeli či neochutnali.“

Oldřich Tichý

Tichý chápe tvůrčí proces jako děj, do něhož je vhodné vědomě zasahovat co možná nejméně. Podle svých slov se snaží pouze vstřebat podněty, jež ho obklopují, a pomocí výtvarného gesta na ně upozornit a přetlumočit je divákům. Všímá si všudypřítomné kauzality jevů, dějů a jejich propojenosti.
Skrze tyto prostředky nastoluje odlišný řád vidění a reviduje způsob, kterým selektujeme viděné, abychom se v množství podnětů dokázali soustředit na jednotlivý detail bez ohledu na to, zda představuje pouhý list či větvičku nebo naopak celý les. Tichý nepovažuje krajinu, přírodu a veškeré jejich dílčí složky za něco abstraktního, odtažitého nebo cizího. Vnímá je jako součást sebe sama či lépe řečeno část sám sebe vnímá jako součást krajiny.

V práci Oldřicha Tichého není prostředkem ani cílem zachycení objektivní reality. Pokus o její nápodobu tak, jak ji vidíme, je jeho pojetí umění zcela cizí. Z fragmentů skutečnosti, které si vybírá, je patrný umělcův smysl a cit pro jemné odstínění nálad a dojmů, které do umělce příroda a krajina nesmazatelně zapisují. Zobrazuje všudypřítomný zázrak stvoření jediným možným způsobem, a to skrze entity, jež byly stvořeny. Svým dílem skládá hlubokou poklonu smyslové i myšlenkové neuchopitelnosti zdejšího světa v jeho komplexnosti a vzdává pokorný hold samotě, ne však osamělosti.

Bio
*1959	Zlín
1974–1978	SUPŠ v Uherském Hradišti
1978–1980	arteterapeut v psychiatrické nemocnici v Kroměříži
1980–1986	AVU v Praze (prof. František Jiroudek)
1986-dosud	umělecká tvůrčí činnost
1995	cena nadace ThePollock-Krasner Foundation v New Yorku

Výběr ze samostatných a kolektivních výstav

1989	Pocta Jindřichu Chalupeckému, Městská knihovna, Praha.
1990	Galerie 14, Lausanne, Švýcarsko.
1990	22. Festival evropské malby, CagnessurMer, Francie.
1996	Galerie Via Art, Praha.
1997	České kulturní centrum, Londýn, Anglie.
2000	Galerie Dijkstra, Antverpy, Belgie.
2001	Broomhill art Hotel, Broomhill, Anglie.
2003	Výstavní síň Mánesa, Praha.
2008	Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně.
2009	Galerie Magna, Ostrava.
2012	Galerie J. Jeneweina, Kutná Hora.
2015	Prague house, Brusel, Belgie.
2017	Galerie hlavního města Prahy.

Způsob, jakým Oldřich Tichý (1959) nakládá v malbě s materií, tvarem a barvou, jistá palčivost, mučivost, cosi zraňujícího v jeho obrazech, uvádí jeho tvorbu do souvislostí s imaginativní tendencí českého moderního umění. Mluvím-li tu o obrazech, mám na mysli i jeho práce na papíře, ostatně vždy věrné technologie oleje. I nové kresby, práce na papíře, dávají najevo, jako by sám vznik obrazů nebyl prvotním důvodem tvorby, ale spíše sám proces tvoření, malba jako způsob přemýšlení, jako neustálý pokus o rozevření vzpomínky, vzkříšení vteřin porozumění, kdy se otevírá svět a jeho uvidění zůstává v díle pro vždy přístupné. Jistá symboličnost tichého obrazu nespočívá v ustálené, kodifikované znakovosti, ale spíše ve způsobu malby, nakládaní s barvou a její hmotou, s uzavřeností nebo otevřeností obrovského prostoru.

převzaté ze Zlínskeho okruhu 2

Oldřich Tichý svou dosavadní prací znovu ukazuje, že “tradiční “ obraz je schopen neustále proměny a aktualizace. Je jedním z uměleckých druhů, který je schopen přijímat podměty z nejprotichudnějších výtvarných aktivit, programů a tendencí. Aktualnost Tichého obrazu je v dnešní diverzifikované situaci české umělecké scény zřejmá.

PhDr. Ivan Neumann

“Malíř se nebrání působení náhody, ale přitom přirozeně rozvíjí řád. Obraz mnohdy chápe jako okno do světa, stává se mu jakýmsi vymezením okamžiku, zastavením v prostoru a čase. Někdy nechává při zdánlivě banálním vyjádření do své tvorby proniknout nejtajnější a nejhlubší myšlenky. Často vychází z dětského vidění světa, dospívá ke zjednodušení formy, která dané téma přesvědčivě vystihuje.”

Jiří Machalický Revue art IV/2006

4. 9. 2012 – 29. 9. 2012