VIDÍM, CO VÍM - RENATA MACHÝČKOVÁ, RICHARD ŠTIPL

So, 24 srp 2024 14:07:08 CEST

Zveme Vás v sobotu 24.8 v 17.00 hod na otevření nové výstavy VIDÍM, CO VÍM

Renaty Machýčkové a Richarda Štipla,

vernisáž zahájí Petr Vaňous.

24.8.2024 - 5.10.2024

Výstava Renaty Machýčkové (1988) a Richarda Štipla (1968) je nejenom mezigeneračním setkáním. Je založena v mnohem podstatnější rovině problému, který vyplývá z odlišnosti, ale i komplementarity (vzájemného doplňování a prostupování) ženského a mužského principu. Zmiňujeme-li „principy“, jde v tomto případě především o naladění a způsob vnímání sebe sama, o introspektivní a sebe-reflektivní strategie, které tematizují vztah obou k ontologickým hodnotám, jež jsou včleňovány do vizuální šložky výtvarných děl. Jinými slovy, jde o složky poznání, které lze komunikovat prostřednictvím vizuality.

Není překvapením, že ústředním motivem výstavy je lidská figura a tvář. V obou případech lze hovořit o metafoře „autoportrétu“ v rozšířeném poli. Zatímco se Richard Štipl noří do otázek spojených s odvrácenou stranou lidské zkušenosti, pohybuje se ve stínu, v němž rozvíjí sebezpytné úvahy nad šokující odlišností skrytých a neskrytých (přiiznaných) oblastí lidského prožívání, Renata Machýčková tíhne v malbě k rituálnímu opakování ženské tváře, ale i těla, v nichž intuitivně hledá či spontánně konstruuje ideální typ ženskosti – jako symbol, znak vyplouvající z různě zatíženého podvědomí. Na jedné straně sochařský naturalismus zastavující a analyzující vnitřní emoce, jež se propisují do fyziognomie a gest sobě-podobných bytostí (Štipl), na druhé straně rychlost kresby hraničící s automatismem, který v sobě vyjevuje mnohoznačná podprahová sdělení umělkyně (Machýčková).

Pro oba autory je podstatný samotný proces tvorby, který je do jisté míry „dotýkáním se“ běhu neodbytných vnitřních proměn. Nekompromisní sochařský popis figur u Śtipla má svou analogii v ornamentálních rozlivech jemně prořezávaných papírů u Machýčkové. Obojí cesta deklaruje určitou obsesi spojenou se zraňováním materiálu, deformací tvaru, jež generují určitý druh opakovaného pohybu. Obojí pohyb se zapouzdřuje sám do sebe a podchycuje onen mechanismus repetice, dostředivý rytmus, „ornament“, v němž se však paradoxně, jako v pořekadle, lidovém řezbářství, malování, vyšívání či v „mandale“ skrývá kód zkušenosti. Rozvlnění vizuální, optické, odpovídá citovým vzruchům a exaltacím, které, jako různě silné vlny prostupují tělem a otiskují se v gestech tváří, rukou, v pohledu, v napjatost, křečii, nebo naopak v uvolnění či apatii těla. Výstava VIDÍM, CO VÍM prověřuje divákův zrak. Vede ho za jevovou rovinu figurace, do skrytých míst soukromí a intimity, kde se často, neviděny, odehrávají jedny z nejpodstatnějších věcí.

Petr Vaňous, kurátor výstavy

Oldřich Kulhánek

So, 12 říj 2024 17:27:39 CEST

*26. 2 1940, Praha – †28. 1. 2013, Praha

Malíř, grafik, ilustrátor, scénograf a pedagog. V letech 1958–1964 studoval ve speciálním ateliéru užité grafiky pod vedením profesora Karla Svolinského na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V počáteční fázi své tvorby se věnoval především tvorbě leptů, v průběhu 80. let se těžiště jeho tvůrčího zájmu přesunulo směrem k litografii a volné kresbě. Jeho práce byla prezentována na mnoha domácích i mezinárodních výstavách. Je významně zastoupen ve sbírkách institucionálních a privátních doma i po celém světě, mj. v Národní galerii v Praze, Jihočeské galerii na Hluboké, Bibliotheque Royale v Bruselu, Centre Georges Pompidou v Paříži, Wallraf-Richartz Muzeum v Kolíně nad Rýnem, Kupferstichkabinett v Drážďanech, Albertina ve Vídni, Stedelijk Museum v Amsterodamu, The Library of Congress ve Washingtonu. Oldřich Kulhánek žil a pracoval v Praze.

Oldřich Kulhánek nastoupil na výtvarnou scénu v 60. letech 20. století. Za svou tvorbu získal celou řadou ocenění: Europahaus Vienna, Biennale Frechen, Biennale Ljubljana, The Grand Diploma for Graphic Art, Tuzla, 1st Prize 4. Biennale of Prints in Wakayama, atd. V 70. letech mu byla znemožněna výstavní činnost, byl politicky perzekuován, šikanován a krátce uvězněn. V 80. letech mu byla oporou, kromě domácích, i celá řada přátel z Holandska, Belgie, Německa, Rakouska, Francie a USA, díky nimž se mu dařilo držet kontakt s mezinárodní výtvarnou scénou. Zásadním zlomem v profesním životě Oldřicha Kulhánka byla sametová revoluce v roce 1989. V roce 1990 navštěvuje Lithographic Workshop v Los Angeles. Následují další cesty do USA. Kromě výstavní činnosti se věnoval i dráze pedagogické, v Atlantic Center for the Arts a taktéž působil na University of Houston Clear Lake v Texasu.
Tvorba Oldřicha Kulhánka má charakter sériové výtvarné práce, namátkou uvádíme cyklus Tváře a Ruce či grafické listy inspirované dílem George Orwella. Jeho tvorba také nabízí významný vizuální akcent formou stylizovaných podobizen historických osobností. Důležitým inspiračním zdrojem byl Oldřichovi Kulhánkovi také sport.

Oldřich Kulhánek je považován za jednoho z nejvýznamnějších tvůrců české grafiky a ex libris. Dlouhá léta se angažoval jako prezident nadace Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Široké výtvarné veřejnosti je mj. důvěrně znám jako autor výtvarné podoby současných českých bankovek a mnoha poštovních známek. Z jeho grafické dílny pochází i poštovní známka s podobiznou exprezidenta Václava Klause.
O své tvorbě autor řekl: „V mém díle naleznete torza lidských tváří, ruce prosící, ruce surové. Pro mě je symbol způsob, jak vyjádřit dobu, kterou žiji, místo, kde žiji. Tím symbolem je pro mě lidská tvář. Lidská tvář se zalepenými ústy, lidská tvář ztrácející se v cárech papíru.”

text: Mgr. Tomáš Koudela, Ph.D.

Peter Nižňanský

So, 12 říj 2024 17:21:50 CEST

*7. 7. 1956, Dunajská Streda
Akademický sochař, medailér, restaurátor. V letech 1971–1975 studoval kamenosochařství na Střední škole uměleckého průmyslu v Bratislavě. Po středoškolských studiích se pokoušel třikrát o přijetí na bratislavskou Vysokou školu výtvarných umění. Mezi léty 1978–1984 studoval v ateliéru profesora Jiřího Bradáčka na Akademii výtvarných umění v Praze. V roce 1981 studoval na Akademii schöne Kunste v Berlíně.

Vystavoval v mnoha tuzemských i zahraničních galeriích; mj. Paříž, Dijon, Reims, Toulouse, Nimes. Je zastoupen v institucionálních sbírkách – Ministerstvo kultury České republiky, Ministerstvo kultury Slovenské republiky a také v privátních sbírkách – New York, Antverpy, Amsterodam, Oxford, Moskva a Taiwan. Realizoval celou řadu významných sochařských zakázek. Žije a tvoří v Praze.

Hlavním inspiračním zdrojem je pro autora žena. Žena, nejen ústřední výraz biologické objektivity lidstva, tradičně traktovaná tělesnost, reprezentantka projekce přírody v člověka, ale především její bytostně unikátní médium autoprojektivně extenzivní. Umělecká práce Petera Nižňanského je tvorbou sochařskou, reliéfní, medailérskou a restaurátorskou.

Tato mnohočetná tvůrčí jedinečnost vyznačující se dokonalou modelací, předstupuje před diváka jako jedinečný umělecký tvůrce skrze materiálové realizace v bronzu a cínu (s částečnou lokální polychromií) u komorní plastiky, anebo v kameni, dřevu a osinkocementu v monumentálních realizacích.

Komorní plastika není pro Petera Nižňanského výrazovou platformou příprav a skic pro finální realizace ve větším měřítku, ale jedná se o nejpočetnější a plnohodnotnou součást jeho uměleckého projevu. Autor, využívající široké spektrum materiálových variací, se opírá o sochařskou hmotu jako o důležitý skulpturální princip.

Realistická modelace se od poloviny devadesátých let transformuje ve stylizovaný skulpturální objem sevřený pevným tvarem. Ve druhé polovině devadesátých let se Peter Nižňanský účastní celé řady sochařských sympozií, na nichž usilovně experimentuje s formou, tvarem i měřítkem. Pro sochařské dílo následujících let je trvalým a nezbytným východiskem „humanistický étos a vědomí kontinuity s uměleckou tradicí“.

text: Mgr. Tomáš Koudela, Ph.D.