Jaroslav Valečka

narozen 27.10. 1972

Studia:
1987-1991 ZUŠ v Praze na Santošce (ak. mal. Vlastimil Šik)
1991-1998 AVU v Praze (atelier malby prof. Sopka a atelier plastiky prof. Hendrycha)
1994 Vestlandes Kunstakademi, Bergen, Norsko
1995 Staatliche Kunstakademie Karlruhe, SRN
1996 Royal academy Rotterdam, Nizozemí



Základním prvkem jeho obrazů je krajina, která je pro autora důležitá a sám o ní říká, že byla vždy základní věcí, kterou maloval nejčastěji a nejraději. Většina obrazů vychází z konkrétního místa nebo konkrétního zážitku. Nejčastěji maluje Lužické hory, odkud pochází, České středohoří a Jizerské hory. Z vodních ploch jsou to jizerskohorské přehrady a Máchovo jezero. Rád maluje také Labe, které vytváří monumentální údolí, nádherné scenérie. Autora vždycky zajímá hlavně nálada, atmosféra.

Jeho díla jsou zastoupena ve významných galeriích, jako např. Národní galerie v Praze, GASK Kutná Hora.

Řekli a napsali o umělci:
Jaroslav Valečka je muž pevných zásad, dlouhodobých plánů a velké píle. Totéž platí i o jeho umělecké tvorbě – je vzácně celistvá, nepodléhá příliš vlivům ani módám, aby soustavně podávala sugestivní výpověď o tajemně melancholickém, a přesto velmi poetickém světě. Autorův výtvarný jazyk je jasně vyprofilovaný, postrádá zbytečnou zdobnost, chtěnou nahodilost a vypráví velmi jednoduchý, téměř prazákladní příběh, jehož naléhavost je schopna zasáhnout diváka až do morku kostí. Je to jistě i proto, že Valečkovo sdělení sofistikovaně balancuje na hraně pohádkovosti a „temnoty“.

Malířovu stylovou vyhraněnost považuji za jednu z jeho nejsilnějších stránek. Máme-li možnost vidět autorovy obrazy v celé šíři jednotlivých cyklů (k čemuž dává tato publikace ideální příležitost), odkryjí se nám netušené, zdánlivě subtilní variace motivů, a to jak v krajinářské, tak i ve figurální linii jeho díla. Valečkovy obrazy se před našima očima spojují jako sled divadelních kulis či storyboard komiksu a odhalují nám průběžnou dějovou linii, která celou sérii poutá a bravurně vyvažuje. Tyto valéry jsou velmi jemné, a mohou se proto (pro naprostou svébytnost jednotlivých obrazů) zdát stěží postřehnutelné. Představují však určitou „nadstavbu“, která se nerozvíjí jen jako příběh, ale postihuje například také časovou linii se sugestivní gradací světelných situací. Tyto nenásilné vazby uvnitř cyklu a mezi cykly navzájem mi připomínají logiku vztahu mezi hvězdami a souhvězdími.
Pokud bych měla nalézt určité srovnání v historii české moderní malby, uvedla bych příklady Václava Špály a Jana Zrzavého, kteří také usilovali o zpracování motivu k úplné dokonalosti a maximální sdělnosti. Stejně jako tito klasikové měl Jaroslav Valečka od počátku své tvůrčí dráhy zcela jasno v tom, jakou cestou se vydat, a ze svého směřování neuhýbá ani neodbočuje. Jeho cesta prochází veškerou realitou a umožňuje mu v každé chvíli obohacovat svá díla o zcela nové prožitky, aniž by jakkoli ohrozil rozpoznatelnost svého stylu jako takového.
Rea Michalová

 


Výběr z tvorby

 

Komentáře jsou uzavřeny