http://textpattern.com/ http://www.galeriecrears.cz/ Út, 26 zář 2017 05:36:56 CEST, Igor Piačka Výstava v prostorách galerie CREARS bude v termínu od 13. 9. - 28. 10. 2017.

Více o umělci Igor Piačka

Ve středu 13. 9. v 17.30 hod. otevíráme poslední výstavu letošní výstavní sezóny, na kterou Vás srdečně zveme

Igor Piačka ROK KOHOUTA

]]>
http://www.galeriecrears.cz/aktualni-vystava/Igor-Piacka-2017 St, 13 zář 2017 09:04:05 CEST http://www.galeriecrears.cz/aktualni-vystava/Igor-Piacka-2017
Igor Piačka

ROK KOHOUTA


Ve středu 13. 9. otevíráme poslední výstavu letošní výstavní sezóny, na kterou Vás srdečně zveme




Rok kohouta: Intimní výpověď o tajemných hlubinách lidské duše a jejího vztahu ke světu a druhým

„Od nenávisti, zabíjení až po tiché splynutí v laskavém objetí, od démonů až po anděly, od vnitřního dramatu až po meditativní harmonii.“
Ivan Jančár


Výtvarné, potažmo obecně umělecké vidění světa je záležitostí čistě subjektivní a především navýsost soukromou. Prezentováním svého díla umělec odhaluje část své duše a vnitřního světa, o který by se v mimoumělecké formě patrně nebyl schopen a ani ochoten takto „marnotratně“ dělit. Myšlenky, představy a vize, o kterých malíř svým dílem vypráví, jsou znamenitou studií mnoha zářivých, ba i temných zákoutí našich vlastních povah i lidství obecně. Igor Piačka nás chce seznámit nejen s jeho mnohavrstevnatou prací, a pozvat nás tak do svého čistě soukromého světa, ale vznáší také otázky prazákladní, jež mají univerzální platnost a se kterými je denně konfrontován každý z nás. Spatřovat v dynamických barvách, kompozicích a poutavé estetice jeho obrazů „pouhý“ umělecký objekt by tak bylo, zdá se, poněkud laciné a snad i politováníhodné neporozumění.

Od studií k tvůrčí nezávislosti
Ačkoliv se Igor Piačka narodil v roce 1962 v Třebíči, dětství strávil již ve Vrbovém, nedaleko slovenských Piešťan. Po období dospívání, kdy jeho zájem o kreslení ještě nenabyl povahy soustavné a cílevědomé činnosti, nastoupil k vysokoškolským studiím na Pedagogickou fakultu v Trnavě a Nitře. Poté však přichází jistá změna předmětu zaujetí a jedenadvacetiletý budoucí výtvarník nastupuje v roce 1983 na VŠVU v Bratislavě do ateliéru Volné grafiky a knižní tvorby. Zde ve vyšších ročnících dochází k setkání s prof. Albínem Brunovským. Tato osudová okolnost nepochybně velmi významně ovlivnila celé pozdější směřování mladého umělce, ačkoliv ten sám uvádí, že období, kdy na něj dílo výtvarného guru tehdejší generace Brunovského působilo nejvýrazněji, ještě o celý rok či dva předchází samotnému nástupu na akademii. Je však mimo diskuzi, že pozdější studium přímo pod Brunovského vedením pak mělo na budoucího malíře a grafika vliv ještě silnější.
Od roku 1990 se Piačka stal odborným asistentem na své Alma mater v Bratislavě, kde na katedře grafiky vedl kurz figurální kresby. Po jistém období, jak sám umělec připouští, na něj však dolehl pocit určité svázanosti plynoucí z povinností akademika. Proto dal přednost jisté míře nejistoty a rizika, aby však na oplátku získal značnou tvůrčí svobodu a volnost ve své umělecké seberealizaci. V roce 2003 tedy z fakulty odchází a naplno se začíná věnovat svobodné tvorbě.

Básně o barvě, hmotě a struktuře


„Mým výtvarným programem je silné zaujetí realitou ve všech podobách. V povrchu i pod povrchem. Jak věci vidím a vnímám, ale i to, co si o věcech myslím anebo co si myslím, že si o nich myslím.“
Igor Piačka

Prozkoumáme-li obrazy pozorně, nebude pro nás příliš obtížné rozklíčovat, které historické období či autoři jsou Piačkovi nejbližší. V jeho tvorbě nalezneme četné inspirace a odkazy na díla renesančních mistrů a také několik parafrází konkrétních děl. Jejich výpověď je však zaktualizována pro současnost a v konfrontaci s původní podobou a významem díla tak nabývá zcela nového kontextu. Mezi autory, které obdivuje a z nichž malíř volně čerpá inspiraci, můžeme jmenovat Salvadora Dalího, Pabla Picassa, Egona Schieleho nebo Gustava Klimta. Jak bývá zvykem, objevují se v různých médiích tendence k tzv. „škatulkování“ autora. Připustíme-li na chvíli tento úhel pohledu, je zde bezesporu nápadná určitá příbuznost s estetikou Surrealismu a Expresionismu. Obecně je však nutné říci, že díky šíři Piačkova odborného zájmu a míře jeho invence, jsou pokusy aplikovat na jeho tvorbu pevně dané východiska nepříliš nosné a snad i neopodstatněné. Snaha o jeho přiřazení k určitému uměleckému směru tak vychází poněkud naprázdno. Výtvarník nám totiž zcela bezelstně předkládá svébytné a originální dílo, jako obraz svého nitra.
Malíř a ilustrátor Boris Jirků o Piačkově tvorbě prohlásil, že jeho obrazy jsou krásné a strašidelné zároveň, že dokáží poměr těchto dvou protikladů velmi přesně odměřovat tak, aby rovnováha hrůzy a zalíbení byla principiálně stále zachována. Kontrast, ambivalence a konfrontace jsou typické pro celé autorovo dílo a tvoří jeden z pilířů jeho způsobu vyjádření. Protiklady jsou nasyceny všechny složky malířova díla. Barevnost, kompozice, zobrazení námětů i celkový dojem, který v nás malby zanechávají. Barva je ostatně jedním ze základních Piačkových stylotvorných, ale i narativních prvků. Jejich různými druhy a způsoby použití je schopen vyvolat široké spektra dojmů a emocí a podpořit tak pestrou škálu hlubších sdělení směřujících k divákovi. Pokud jde o barevnou složku mých děl, jde o čistou energii barvy, hmoty a struktury, nechává se slyšet výtvarník. Excentrická práce s barvou má však také značný podíl na nezaměnitelném výrazu umělcova malířského díla a pečlivý výběr a delikátnost použitých pigmentů slouží hned několika účelům. Funguje jako prvek kontrastu, podporuje dynamičnost dějů a kompozice a v neposlední řadě také značně stupňuje její napětí.

(…) „obraz, který je budovaný jako stavba/konstrukce, nemůže vzniknout za dvě sekundy a obraz s impulzivním gestem nemůže vznikat dva dny.“
Igor Piačka

Velkým tématem je pro umělce technika, která dává jeho dílům vzniknout. Přes zjevnou odlišnost možných přístupů k tvorbě, jak je zřejmé z citátu, výtvarník často pracuje na jednom díle právě oběma zmíněnými způsoby – jejich kombinace tedy není vyloučena.
Precizní a konkrétní kresba tužkou stojí v kontrastu k pollockovsky stříkaným barevným stružkám, které jsou však polapeny v pevných konturách objektu. Toto výsledné spojení dvou, zdánlivě nesourodých koncepcí však ve svém výsledku nabývá naprosto samozřejmého a logického výsledného tvaru se silnou výpovědní hodnotou a vizuální přitažlivostí. Piačka se však neomezuje pouze na malbu, kresbu a její kombinace, které, nutno podotknout, představují v současnosti značnou část jeho obecně známější tvorby. Po odchodu z VŠVU se výtvarník věnoval především grafice, ilustrování menších formátů, ex-libris a známkové tvorbě. Postupem času však intuitivně vycítil, že velkoformátové plátno je svou rozměrností tím nejvhodnějším médiem pro ztvárnění jeho niterných představ. Rozměrný podklad mu umožňuje mnohem živěji a silněji zobrazit to, co chce sdělit, jakým dojmem mají díla na diváka působit. Podle těchto požadavků se odvíjí také technika jejich provedení a použité materiály. V obrazech na plátně pracuje nejčastěji s olejem či akrylem v kombinaci s kresbou.
Základ autorovy práce, ať již se jedná o jakoukoliv techniku, vždy tvoří precizní a dokonale ovládnutá kresba. Ta mu umožňuje vytvářet díla s mimořádným citem pro detail, ostrost jeho vidění a přesnost sdělení. Nejpatrnější je toto zřejmě v grafických listech, kde si pod každou tištěnou konturou zcela spontánně představíme linii kresby, která inkoustovému obtisku předcházela. Své grafiky tvoří propojováním různých přístupů. Často jde o prolnutí technik tzv. suché jehly a mezzotinty, které jsou případně ještě kolorovány. Kombinování předností každé z nich mu umožňuje vytvořit silná díla s jemnou modelací a citem pro námět a jeho sdělení.

Omnia vincit Femina
„Věčně vítězná Žena“. Tato parafráze slavného úsloví je v  současnosti pro Igora Piačku jedním z jeho stěžejních malířských témat. Zabývá se také jinými antropomorfními náměty, těmto se však věnuje především v grafice. Autor zobrazuje křehkou ženu nejčastěji pospolu s protikladným elementem síly, brutality, zvířeckosti nebo násilí, který si však tato jemná bytost bez výjimky podmaňuje. Tímto nám výtvarník poodhaluje svou verzi pravé podstaty skutečné „síly“ a nenechává nikoho na pochybách, kdo je v jeho obrazech tím doopravdy silnějším. Ačkoliv jsou Piačkovy ženy ztvárněny jako akty, nespatřuje v jejich nahotě pražádný erotický náboj či motiv. Zajímá ho především „estetika lidské krásy“, přičemž zachycení její esence je nahotou, zdá se, přímo podmíněno.
Druhou výraznou polohou tématu Žena je pak svět neprobádatelného a záhadného tajemství mezilidských vztahů, které se umělec snaží ve své tvorbě zachytit a snad k němu i nabídnout možnost existence nějakého šifrovacího klíče. Na těchto plátnech je žena zachycena ve dvojici s mužem či dítětem. Postavy se k sobě tisknou, objímají se, proplétají a tvoří svými těly netradiční kompozice. Tyto výjevy působí na diváka dojmem harmonie, klidu a souznění a tvoří tak protiklad jakýchsi, výše zmíněných „soubojů“ s animální živelností. Piačka se pokouší zpřítomnit archetypální situace a konflikty, které jsou typické pro celou lidskou existenci. Zajímají ho partnerské, ale i obecně mezilidské vztahy, často maluje objetí, přátelství, matku s dítětem nebo zápas. Blízké mu jsou také mytologické náměty jako Venuše a Mars, Léda s labutí či bibličtí Adam a Eva.
Další antropomorfní postavy, kterým však již nejsme ochotni přiznat status „lidskosti“, jsou přítomny především v kresbě a grafice. Představují zhmotnění prudkých emocí, vášní, hrůz a neobvyklých duševní rozpoložení. Kromě silného výrazového poselství jsou tyto bytosti také často nositeli mimořádných citových vypětí. Z grafik prýští až brutální energie, vnímaná buď jako pozitivní či naopak značně znepokojující, bezpochyby však podmanivě expresivní. Mimořádný vnitřní náboj, kterým jsou tato díla typická, působí o to naléhavěji, že barevnost je zde omezena nejčastěji jen na valéry jediné barvy, typicky příznačně černé.



Výběr ze zahraničních kolektivních výstav

—— —— ——
Barcelona, Španělsko (1994)
Štrasburg, Švýcarsko (1995)
Londýn, Velká Británie (1996)
Sapporo, Japonsko (1996)
Toronto, Kanada (1997)
Washington, USA (1998)
Rio de Janeiro, Brazílie (1998)
Versailles Francie (1999)
Cheiu, Jižní Korea (2000)
Taipei, Taiwan (2001)
Hallsberg, Švédsko (2002)
Peking, Čína (2003)
Káhira, Egypt (2003)
WalvisBay, Namibie (2004)

Výběr ze zahraničních autorských výstav
—— ——
(1996) Sogne, Norsko
(1997) Bukurešť, Rumunsko
(1998) Kišiněv, Moldávie
(1999) Tokio, Japonsko
(2001) Antverpy, Belgie
(2004) Skandenborg, Dánsko
(2005) Bukurešť, Rumunsko
(2008) Peking, Čína
(2009) Krakov, Polsko
(2010) Šanghaj, Čína
(2013) New York, USA
(2013) Jakarta, Indonézie

Kromě výše uvedených, často exotických zemí vystavuje výtvarník také poměrně často na Slovensku, opakovaně pak v Bratislavě, Piešťanech nebo Pezinoku. V České republice bylo uspořádáno několik výstav v Praze, po jedné instalaci se uskutečnilo například v Jihlavě, Opavě a Ostravě. Igor Piačka je také držitelem řady uměleckých ocenění a čestných uznání, které mu byly uděleny jak doma na Slovensku, tak v zahraničí při příležitosti výtvarných bienále, kongresů nebo festivalů. Tyto četné ohodnocení získává především za svou grafickou a známkovou tvorbu, ilustraci knih a ex-libris.


Biografie v datech
—— ——
1962 narozen v Třebíči.
1983-1989 studium na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě – Volná grafika a knižní tvorba (prof. Albín Brunovský)
1987-1988 studium na Academie Royale des Beaux Arts v Bruselu (prof.Philippe Maes)
1990-2003 pedagog na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě – kurz figurální kresby na katedře grafiky.
1999 účast na mezinárodním projektu v Art Studio Itsukaichi v Tokiu
1996 – dosud člen grafické skupiny G-Bod, člen Spolku grafiků a spolku Hollar
2003 – dosud umělec ve svobodném povolání

Autor textu: Luboš Gassmann

]]>
http://www.galeriecrears.cz/umelci/Igor-Piacka+ Út, 14 lis 2017 08:58:46 CET http://www.galeriecrears.cz/umelci/Igor-Piacka+